🌤 Zatímco v prvním díle se seznamujeme s tím, jak to funguje v kruzích smrtek, v tomto díle se podíváme na opačnou stranu – na mocný AI systém zvaný Nimbus. I když se mi do tohoto dílu nedařilo začíst tak jako do prvního, uznávám, že poznat i druhou stranu mince nakonec dávalo smysl.
🌤 Jestli čekáte, že zde budeme nadále zkoumat pouto mezi Citrou a Rowanem, tak vás zklamu. Děj se odehrává s ročním odstupem, a i když jsou si tito dva víceméně stále „věrní“, moc času spolu netráví. Tohle je něco, co mě na knize velmi štvalo. Nepotřebuji žádnou extra romantickou zápletku, ale na prozkoumávání jejich vztahu alespoň v nějaké rovině jsem se těšila. S postavami se ale setkáváme samostatně. Vidíme, jak se Citra jako smrtka Anastázie vypořádává s kosením trochu nekonvenčním způsobem. Co jsem si však nejvíc uvědomovala, byla propast mezi Rowanem na začátku prvního dílu a Rowanem na začátku tohoto dílu. Ta byla totiž naprosto obrovská.
🌤 V ději dostávají prostor další postavy. Jednou z nich je Munira – pro mě v podstatě nevýrazná holka, u níž vlastně netuším, proč se v příběhu musela objevit. Mám pocit, že by se děj obešel i bez ní. Další postavou s velkým prostorem je Greyson. Ten mě osobně ani nenadchl, ani neurazil a zůstal mi poměrně lhostejný. Posledním je pak Rowanův kamarád Tyger. Za mě jde o nepochopeného člověka, ale zároveň naivního hlupáka. Jeho osud však přinesl první scénu z celé knihy, u které mě skutečně zamrazilo.
🌤 V první půlce mi přišlo, že má kniha občas hluchá místa. Ale pak se to hodně rozjelo a poslední stránky už jsem četla jedním dechem. I v tomto díle se najdou scény, které ve mně zanechaly velmi nepříjemné pocity.
🌤 Zatímco Smrtka mě vtáhla do děje a donutila se zamilovat, Nimbus mě totálně rozložil. Ten konec? Kruci, Neale, tohle ti asi nedokážu nikdy odpustit. Ten děj jsi ale vymyslel neskutečně skvěle. 🔥
Napsat komentář